Dál chodíváte do práce, kde se snažíte udělat dojem na své nadřízené, aby i oni vidělí, jak vás práce baví a naplňuje. Pak už to má jen dvě cesty, buď z vás udělají vlastního blbce, kdy vás budou neustále úkolovat a to bez jakéhokoliv smyslu a významu. Nebo druhá cesta je, že si vás všimnou kladně, a budou pracovat na vaší kariéře, školit vás, učit vás novým věcem a časem vás i možná povýší, to je ta lepší možnost. Ovšem i u této možnosti jste bezrozdílu nasměřování k cestě první.
Po povýšení se cítíte mnohem lépe, vidíte za sebou dobré výsledky svého snažení a stoupne vám sebevědomí. Dokonce pokud máte i nějaké podřízené, zkoušíte na nich jaký jste nadřízený. V různých příležitostech jste dobrý vedoucí, kamarád a naopak tyran a nepřítel. Toto zkoušíte, učíte se tak.
Jakmile jste v podniku pomalu rok, tak své pracovní prostředí znáte natolik, že už jste schopni pracovat samostatně a neobáváte se, že by někdo mohl vaší kariérní cestu pošlapat. Přece jen znáte své nadřízené, ředitele, personální manažery a podobně. S každým nadřízeným se snažíte vycházet dobře, plníte jejich úkoly a za vámi jsou většinou dobré výsledky. A to ještě ještě netušíte, že jste na cestě k výpovědi.
Jednoho dne totiž všechny ty lidi, které znáte vám vymění. Nový ředitel, personální manažer a podobně. V tuto chvíli jste opět na začátku. Nové vedení si však jde svou vlastní cestou, znají své vlastní lidi a vy jste pro ně neatraktivní. Pokud vám zbylo trochu sebevědomí, tak se všemu postavíte a hrajete svou vlastní hru. Plníte dál bezvýznamné úkoly, provádíte a podstupujete stupidním školením, učíte se staronovým věcem a pomalu přemýšlíte, kdy vás podnik bude školit na to, jak docházet na toaletu.
Pak už jen jednoho dne dojdete na svou odpolední směnu, po hodině práce vám na pracoviště přijde nečekaná kontrola, která vás ani nepozdraví, a dělá vše, jen aby se nemusela vybavovat s vámi.
Téhož dne se dostaví na pracoviště i vaše nové vedení, to je ovšem velmi nespokojené s výsledky, za které mohou všichni stejnoměrně, ovšem vy nejvíce.
Dozvíte se o svých záporných vlastnostech, o tom, že vás práce nebaví, jste neschopný, nekreativní, pro podnik spíše zátěží než přínosem.
Druhý den se vám do práce už ani nechce s obavy, co se o sobě opět dozvíte. Raději si nakrčíte páteř nebo sníte něco hodně zkaženého, aby jste raději marodili a nemuseli tak do práce, do války.
Tímto však tesáte svůj křížek, během svého léčení se rozhodnete, že již v tomto podniku nechcete pracovat, tak se rozhodnote zažádat o ukončení pracovního poměru dohodou. A nyní se ten křížek projeví. Vy, jako nemocný se dozvídáte, že se k podniku chováte nekorektně, tím, že jste vlastně nemocný.
Válka se pomalu blíži ke konci, vy dále trváte na ukončení pracovního poměru, tudíž dále máváte bílou vlaječkou a doufáte, že budete propuštění ze zajetí.
Po dlouhých tahanicích budou Vaše prosby vyslyšeny, ovšem se dozvíte, že se nejdříve musíte uzdravit a vyčerpat si poměrnou část dovolené.
Vy však pravidla boje (Zákoník práce) znáte, a víte, že pro ukončení poměru dohodou nemusíte ukončit i nemocenskou a vyčerpávat dovolenou. Jste přece nemocný.
Takže válka pokračuje, vy ji však vyhráváte, nebo spíše remízujete. Díky odborům, na které se v tuto chvíli obracíte a ty Vám pomohou.
Máte taky někdo podobnou vlastní zkušenost? Je tato republiky skutečně nejlepším místem pro zahrávání si s lidmi?
Proč se sebou necháváme takto mávat? Důchodci jezdí na zájezdy s Beck reisen a ženy po mateřské nastoupí do call centra s doměním, že mají dobrou práci?
Proč si to necháváme líbit?